Je načase zpomalit aneb dát si pauzu. Tím teď nemyslím, hned přestat vše dělat, ale spíše se snažit si to, co dělám, užívat. Prostě a jednoduše, vzít si od některých věcí odstup.

Dát si pauzu je velmi důležité. Dnes se každý honíme za stanovenými cíli a zapomínáme chvíli vypnout, zklidnit se. V dnešní dokonalé instagramové době se honíme za tou iluzí dokonalosti, co všude kolem sebe vidíme. Chceme tak skvělé životy, úžasné práce a přitom trávit většinu roku po dovolených, mít dost času na posilovnu, ochutnat drahá jídla … Prostě žít ten dokonalý a jednoduše vypadající život, co ostatní.

Chceme všechno to co vidíme, a vlastně nic. Zapomínáme, že to jsou pouze sdílené střípky života a ne celá realita. A i přesto se honíme za těmito přeludy a snažíme se ze sebe dostat co nejvíce. Jako bychom chtěli snad předstihnout i ubíhající čas. Ale proč vlastně? Každý máme svůj jedinečný život a příběh.

Odpočinout si, potřebujeme každý. Je nutné, během dne, si dopřát alespoň pár minut klidu, abychom mohly zpracovat všechny myšlenky a zážitky. Mít nějaký čas na uvědomění si, jak jsme celý den strávili.

Nikdy v životě nepřijdete o to, co se má stát. Stane se to v ten moment, kdy se to má stát. Nic neuspěcháte. Teď si možná říkáte: „No to se lehko řekne.“ Ale věřte, i já s tím bojuji každý den. Třicítka už mi zaklepala na dveře, co zaklepala, ona si je otevřela a drze do nich bez pozvání vešla. A tak i já, hlavně teď na podzim, propadám často panice, že nestíhám více věcí, které bych chtěla, že mi prostě už trošku ujíždí vlak. Regulérně propadám panice. I já, která tento článek píše, bych si ho měla číst každý den! Článek jsem vám chtěla zveřejnit už asi před týdnem, ale jak jsem se chystala na veletrhy, tak jsem nestíhala další věci. A ano, opět jsem za poslední měsíc propadala menší panice. Sama u sebe jsem zaznamenala nejméně tři menší nervové výkyvy, kolapsy. Na což nejsem moc hrdá, ale opravdu se snažím. Nejhorší je to, když je venku škaredě a na člověka přichází chmury. Ano, všichni jsme jen lidé. Ale takto to prostě nefunguje. Člověk se jen zbytečně stresuje. Až nadejde ten správný čas, tak určité věci přijdou do našeho života samy. Dřív to rozhodně nebude, jen protože mi chceme.

Takže i já se teď učím trošku zpomalit. A jak by řekla jedna osoba, mně blízká, být více trpělivá. Nepřemýšlet nad věcmi, které nemohu ovlivnit, jako třeba věk a snažím se užívat si to, co ke mně pomalu přichází. Pro mě se osobně stala třicítka takovým mým osobním strašákem.

Nikdy se nesnažte s nikým srovnávat, nikdo druhý není vy. Všichni jsme jedineční a máme svou vlastní cestu. Když už se nutně chcete s někým srovnávat, tak jen v pozitivním duchu. Využijte to jako motivaci, pro splnění vašich snů. Nic v životě neurychlíte, poslouchejte svůj vnitřní hlas. I když do vás ostatní tlačí, že teď máte být v životě už někde úplně jinde, že to nedohoníte. To ale neznamená, že už teď nejste na půl cesty ke splnění vašeho snu. Každý z nás se dostane tam kam má. Jen někdy to prostě trvá. Takže hlavu vzhůru a vstříc novým zážitkům, i kdyby to bylo jen v klidu si vypít kávu a přečíst knížku, hlavně že budete šťastní a dopřejete si chvíli pro sebe.