INSPIRATIVNÍ NICNEDĚLÁNÍ

Po dlouhé době jsem měla konečně klidné ráno jen pro sebe. Venku bylo škaredě, sychravo, přesně takový ten den, kdy se vám dobrovolně nechce ani vylézt z postele. A máte chuť si jen vzít knížku a odpočívat.

A to jsem taky přesně udělala. Trošku odpočinku jsem už potřebovala. Srovnat si myšlenky v hlavě, vydechnout, nabrat inspiraci, vyčistit si hlavu. Prostě užít si chvíli nerušeného klidu sama pro sebe. V klidu jsem si tedy uvařila kávu, vzala si k ní něco sladkého a sedla si k topení. Nohy jsem si dala na radiátor, tak jak to mám od mala zvykem a začetla se do knihy a nic neřešila. Ale jelikož jsem člověk, co dlouho nevydrží sedět na jednom místě, co musí pořád něco dělat, prostě neumím se v klidu jen tak nudit, tak tento idylický stav trval asi 30 minut. Poté mi začaly v hlavě ťukat myšlenky a říkaly: “Haló, slyšíš nás? My chceme tvořit.” No a tak vznikl i námět na nový článek. O tom, jak i nic nedělání, je vlastně dělání. Když člověk zklidní mysl, přijdou nové náměty samy. Sami jsme totiž sobě největším publikem, největším nepřítelem a kritikem. Jestliže neobstojíme sami před sebou, nemůže to pak ani chtít od jiných. A také o tom, jak moc je potřeba si udělat pořádek v hlavě, je to totiž to nejlepší, co pro sebe můžete udělat.

Jestli jsem se něco za oněch pár měsíců, co mám už těch pověstných třicet let, naučila, tak to, že se musíme naučit nelpět na ničem v životě. Nic ve svém životě nemůžeme držet násilím. Nic také nemůžeme dělat sami z donucení. I když se budeme hodně snažit vyhovět ostatním, tak nikdy nebudeme šťastní a stejně dřív či později, budeme muset svou situaci změnit. A také to, že nový pohled na věc je dost osvobozující pocit. Bohužel ten nezískáme dřív, než něco starého neskončí a nepřijde něco nového. Nebo pokud si od věcí neuděláme veliký odstup, abychom si utřídili v hlavě to, co už dávno víme. Bohužel hlavně my ženy, máme často tu vlastnost, že i když už dávno dopředu víme, že to nefunguje, že je něco špatně, tak si to nechceme připustit. Snažíme se to ze všech sil nějak opravit. A tak ze sebe dáváme pořád víc a víc. Možná je to šestý smysl, možná je to tím, že máme v sobě zakódovány ty mateřské geny, že prostě už dopředu dokážeme poznat, že je něco špatně. Jen ten hlas v hlavě nechceme poslouchat. A i přesto, že máme své kamarádky, které ty naše problémy znají detailně, stejně jejich názor neposloucháme. Ano, člověk si to nakonec musí udělat po svém, ale nebylo by možná někdy lepší, připustit i tu možnost, že jiný pohled na věc může být pro nás ten lepší? Neušetřili bychom si pak spoustu trápení?

Neříkám, že teď jsem nejšťastnější osoba na světě, která nemá žádné problémy. To rozhodně ne. Problémy máme každý. Možná je to ale tím, že už jsem se nějak s věkem kategorie 30 a výše sžila. Zjistila jsem, že se nic tak strašného nestalo, žádná obrovská katastrofa, konec světa, doživotní samota a nevím, co ještě dalšího člověk vlastně očekával, že se stane. On ten život jde prostě dál. A to je třeba si uvědomit. Teď se snažím být vyrovnanější, i když stresování se k mé povaze prostě patří, ale musím říct, že za poslední půlrok je to o hodně jiné.

Přála bych všem více těchto deštivých dní, které můžete strávit doma užít si tvůrčího nicnedělání.

Článek bych ráda zakončila básní z knihy, kterou jsem četla.

Když se zamiluješ do někoho jiného

přijde ti k smíchu že se nedokážeš rozhodnout

vzpomínáš jak sis byla jistá

byl to ten jediný

ale teď vidíš že těch jediných

může být i víc

– nová láska je osvěžující

Z knihy Květy slunce od Rupi Kaur.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *